U mé báby.

Bábo, pod svým krucifixem,

na lenošce z hnědé kůže,

ruce krásné, útlé, bílé

na dubovém, hnědém stolu

s širokými trnožemi;

v starodávném lemování,

s čepečkem na šedé skráni,

s růžencem a žlutou knihou,

v níž jsi četla jenom s tíhou,

ale dobře po paměti,

čtouc ji tak po dlouhá léta, –

bábo, s tím tvým okem klidným,

vlídným, ač tak málovidným:

když ti vnuk se vrátil z dáli,

jak ty oči, které samy

hovořily se stěnami

celý rok a v létě, v zimě,

jen tak němo vzpomínaly,

když ti přišel vnuk tvůj z dáli,

jak se na něj pousmály!

Bábo! – sedím ve tvém bytu,

hledím z toho okna ven,

do mhy, deště, do blankytu

kde’s se tolik nadívala,

jak’s tu léta sedávala

pod dědičným krucifixem

na lenošce z hnědé kůže,

při dubovém hnědém stolu –

ale, kde to lemování,

čepeček s tou šedou skrání,

kde je, bábo, zrak ten vlídný? –

Šedé skráně pod trávníkem

uschovalo sobě jaro

s posledním je berouc sněhem

pro podzimek na chudobky.

Čepeček a žlutou knihu,

růženec a kde co bylo,

roznesli ti ze tvé síně,

jak tu stálo třicet roků

samo, ty’s jak sama byla.

Jen ta prázdná síň tu zbyla

a já sedím tady zase,

jak jsem sedal mnohdykráte

a ty’s modlila se tiše

mezi tím, co pro svět planý

já jsem psal své verše plané. –

A ty’s modlila se tiše,

krucifix jak hleděl s hůry,

zašeptala’s jenom: Pane!

viděla’s, andělské kůry

jak mu hlubé rány hojí

a jak On se k lidem chýlí,

když je lidé opustili. –

Nevím, co’s v mé tváři zřela,

snad že mhou tvých očí chvěla

též se jako od bolesti: –

pak jsi vstala tiše, tiše,

šoumala se do komory,

od špižírny víko cvaklo,

přinesla jsi lžičku medu

od včeliček, jejichž bzukot

v létě slýchala’s tak ráda,

po poledni, vše když stichne

i to ptáče v horkém sadu,

ale včely pořád bzučí,

boží včely. – Potom v zimě

umřely ti také ony. –

„Zde, mé dítě;“ řekla’s tiše,

„z květů, o jichž moci neví

nikdo z lidí, včely berou

boží med; – je pro vše lékem,

nezhojí-li, pouleví.“–

A teď ve tvé prázdné síni,

jak jsem býval mnohdykráte,

po letech tu sedím zase;

ale jenom vzpomínaje.

Zimní slunce bledě zlaté

na pozašlé padá stěny,

venku stýská chocholouš.

A tak ticho je v té síni,

ani pavouk nepohne se,

a mně zdá se, jak by nyní

seděla’s tu, bábo, tiše

pod tím starým krucifixem,

zašeptala jenom: Pane!

zřela, jak se k lidem chýlí,

když je lidé opustili. –

Rozumím ti, bábo, nyní,

jak tvůj hlas zní jako z dáli;

ale lidé Krista vzali. –

A mně zdá se, po světnici

jak by šoumaly se kroky,

šoumaly se do komory;

a teď tam to víko cvaklo. –

Toho tvého medu lžíci,

bábo, jenž tak všecko zhojí! –

Ale ty za včeličkama

odešla’s tak dávno sama.

Kdybys mohla, ty bys vstala,

ale ty tak tvrdě spíš.