U MEZNÍKU.

Táž cesta je to, týmž jde údolím,

týž věnec hvozdů s horských svahů kývá,

s týmž hravým zdrojem v běhu zápolím,

touž melodii skřivan v modru zpívá.

Touž vůni smrčin vzdychá mladý háj,

táž peruť jitra duši mou zve k letu,

týž lesk i stín, též horstvo, týž to ráj, –

a přec tu cítím rozhraní dvou světů.

Jak na křídlech mě slastný nesl chod

až sem, kde váhám. Dál již krok se plouží

jak v řetězech, a čelo kryje pot,

a srdce zpět jak teskné děcko touží.

To pohoří až sem se zdá mi tak,

že vrcholí v něm líbeznosť i vnada,

leč o krok dál jen hrozba, tíž a tlak;

zda povznáší mne, tamo na mne padá.

Zde bor, jenž tmí se v bělomživý vzduch,

s mým srdcem stejnou píseň šumí svorně,

však tam i on, můj miláček, můj druh

mi cizím jest a z hloubi hučí vzdorně.

I svěžesť lučin jak by vadla tam,

a květy jako by se zavíraly,

v nich rosa – zde jak čistý drahokam,

co jedu krůpěj onde třpyt svůj kalí.

A jedno nebe, nad horstva jež lem

s touž nádherou i zde i tam se klene,

to zdá se ve dví nad mým temenem

jak mečem archanděla rozpoltěné.

Ta půle zde, tak jitřně veselá,

jest plna paprsků i hudby ptačí,

a druhá – jak když dusně setmělá

své těžké, žhavé modro k bouři mračí.

A čím ten div, že dvojaký tu svět

mi dělí kraj ten nerozdílně sličný?

Toť známka malá, prostá na pohled:

toť bílý kámen – mezník pohraničný.

Zde krokem česká půda uniká

a cizina se náhle vstříc mi valí;

ne květ – mé srdce se tu zamyká,

ne rosa – zrak můj se tu chmurně kalí.

Stesk tlumí barvy, zvuky, svit i hlas

a přibíjí mé paty k pídi země!

Ó, ani sladce smírný nebejas

tu propasť citu nezaklene ve mně!

Mně nelze stejnou rozkoš, stejný vznět

mít zde i tamo pro ty luzné krásy:

tam ovívá mě chladně cizí svět, –

zda země živou hrudí k mé se hlásí!

Zde kotví srdce mé, a milou zvěst

mi tlumočí dech každý tuho kraje!

Zde miluji, jen zde mi krásno jest,

jen zde mi v plný souzvuk radosť hraje.

A mluvte si, žeť stejně krásno tam,

tam za mezníkem, ba i spanileji,

a láska má žeť zaslepený klam:

já nechci žít než v nadšenosti její!

Ať lásky paprsek mi mění svět,

ať zářným divem zvýší, co mi draho!

Co krása, ví jen láskou zpitý hled,

jen láskou zpité srdce ví, co blaho.