U mlýna.

Kol mlýna šel jsem, stál tu v střemše zkvětlé,

jak hnízdo visí ve haluzí změti,

proud s jezu plál jak duha, která letí,

v něm hrály luny drobné pršky světlé.

Jak světlošky do dívčích vlasů sletlé

ten svit pronikal ztemnělý krov snětí,

ty, jak by chtěly vodu zadržeti,

se skláněly k ní v šeru pol, pol v světle.

A vzduchem táhla vůně střemchy, hlohu

a jabloní – zde jistě štěstí bydlí,

já pravil a chtěl stavit v chůzi nohu.

Však tajný hlas mi pravil: Nech tu masku

na přírodě a prchej odsud křídly,

to štěstí nebuď, měj dost na obrázku!