U modřínu.

Za myslivnou, níže u zahrady,

modřín stojí, stařec sivobradý.

Dávno trouchní, mrtev víc než z půle,

u pat roste bledá levandule.

Jindy tady milá s milým stála,

kytičkou mu klobouk zdobívala.

„Počkej,“ děl, „až jarní svitne záře,

vyměním ti prsten u oltáře.“ –

Jaro prchlo, přišla chvíle klamu,

zanechal ji, běda! ne však samu.

Než se listí stromů s půdou střetlo,

na vadnoucí růži poupě kvetlo.

Rvala vlasy; vyhnali ji z domu,

komu smutná požaluje, komu? –

Vražda dítka na duši jí padla,

za trest vedena je na stínadla. –

Se stínadel k stromu v noční dobu

žene ji to přeubohou z hrobu.

Čekávala milce, až se vrátí,

dlouho, dlouho bylo se jí káti.

Od těch dob však klid má v hrobu klíně,

co ho našli viset na modříně.