U MOHYLY BÁSNÍKOVY.

Když v krajinu se vznáší večer snivý

a mlha halí město, lesy, nivy,

rád zajdu v park si tichý, poëtický.

Má duše zadumá se těžce vždycky,

když u mohyly básníkovy stanu,

již kryje zvolna mechu šedý háv,

a vidím, maje litostí hruď zdránu,

jak lhostejně kol spěje všední dav!

Ty’s, básníku, dal srdce svoje lidu

a svému národu byl’s hvězdou vůdčí,

ty’s mírnil výkřiky a hlad a bídu,

a nikdo nad tebe přec nebyl chudší!

Sám zapomenuv sebe, lásky plamen

jsi vznítil ve své duši vznešené,

však lidé, jejichž srdce byla kámen,

sem dali ti zas jen kus kamene!

A myšlénky tvé velké, obětavé

teď v plísni lhostejnosti práchnivějí –

lid otupělým je k tvé lásce žhavé,

jak často jsi ho zíral v beznaději!

Co’s trpěl, oddán práci celé žití,

co slz tvé oči snivé vylily,

to nikdo, nikdo asi nepocítí

z těch, kteří kráčí kol tvé mohyly!...

Však přece! Z davu, který tebe nezná

a všedně mluví o památce tvojí,

se někdo přece vnoří v říši hvězdna

a pokochá se ve kastalském zdroji,

kde’s hvězdy vznítil, odkud ssál jsi krásu –

a marný bude proti němu vztek,

on bude slavit’ nad peřejí času

přec triumf lásky, práce, myšlének!