U MOŘE

Bouř doznívá nad bezútěšnou mořskou plání,

jež v neurčité dáli s mraky splývá.

Jen vichr mrazný bije do mých horkých skrání

a do umdlené duše, kde se stmívá.

Proč dálky ty jsou bez konce a bez útěchy,

proč každé slovo před zrozením zmírá,

proč nemá oko slzu, ústa tiché vzdechy,

proč při nich hyne každá v život víra?

A hlava těžká tupě bije o skaliska,

jak vlna se vždy znovu o břeh láme.

Dnes přec se tolik, tolik nevýslovně stýská,

když srdce marně v čistou oběť dáme.

Loď Tvoje pluje kol a neodvratně mizí,

má duše úzkostí se o ni chvěje,

kam vede cesta její, v kraje dálné, cizí,

zda v světla klín či v mlhy beznaděje?

Ó chtěl bych ruku vztáhnout v touze neobsáhlé,

leč paže těžké jsou a zkamenělé,

mé rty jsou mrtvé už a bolestí jsou zpráhlé,

říct na cestu Ti jedno slovo vřelé.

Teď v temnou bouř cos jako naděj světlem blýsklo,

Tvá plachta září zas v tom živlů hřmění:

to z duše mojí smířené a tiché trysklo

jak zázrak velké slunce odpuštění.