U MOŘE.*)

Tiše vzdychá dívka lepá,

k ní brat malý přitulen;

opodál v břeh nízký tepá

smaragd vln a stříbro pěn.

„Sestřičko, pojď dolů k moři,

budeme si v písku hrát –

jak jsou krásné vlny jasné,

jak mám dobré moře rád.“

„„Není dobré, hochu milý!

Moře nevlídný je brach,

nestálý a potměšilý,

plodí hoře, bídu, strach,

lodě tříští, plavce hubí,

chová nestvůr divých rod –

srdce vroucí, k sobě lnoucí

dělí spoustou chladných vod.““

„Ne, ne!“ hoch si moře brání.

„Ty ho sama v lásce máš –

proč den každý k jeho pláni

dlouho, dlouho pohlédáš!

Krásná, dobrá je ta voda,

ze srdéčka rád ji mám:

hojně v písek pestrých misek

přináší mi k pěkným hrám.“

Dívčí oko v dálce tkvělo...

Z modra vysvit’ plachty běl –

Zaplesala, v dětské čelo

polibků déšť zapršel.

„„Pravdu řek’ jsi. Dobré moře!

Již se k němu dejme v let –

Tobě skytne mušle třpytné

a mně lásky celý svět!““