U moře, když je viděl po letech.

Ó buďte zdrávy v slunce jase,

vy velké vody zářící!

v nichž tisíc zvuků potírá se

a hřímá divou vichřicí,

v nichž tisíc jisker hoří, blýská,

a tisíc proudů vře a tryská

v tvář hvězdám, slunci, měsíci!

Zas po letech, ó valné vody,

nad vámi stojím zdrcený,

a nedůvěřiv křídlem ody

se nese celý zlacený

můj zpěv v dny dávné minulosti,

jež jak vy na dně trosky hostí

a mnohý sen juž ztracený!

Let, velké vody, málo tomu,

neznámých krajů cizinec

jsem patřil v příval vašich hromů,

a vichrům stavil vzdornou plec,

a písní, jež se žalem chvěla

a k hvězdám doletěti chtěla,

jsem rozbíjel svou úzkou klec.

Já u vás hledal hvězdu lásky

a mír štvanému jelenu,

a pohled v božství beze masky

mi sršel v moři plamenů,

když zaplály jste v západ zlatý,

já hledal náhradu v své ztráty

a v pal svůj svěžest pramenů.

Má píseň plachá, polekaná

Maenada, břečťan ve vlase,

z orgie svojí zburcována

tu stála v těžkém zápase,

jak paian její žalmem chmurným

by život přetrh’, bezazurným

plout majíc nebem chvěla se!

A nyní láskou sobě vrácen

se dívám, moře, veselý

na příval vln, jenž sluncem zlacen

se halí v purpur zatmělý;

teď s ňader milované ženy

v tvou dálku patřím roztoužený,

jak snil jsem, proude vzkypělý!

Teď klidně jako v život patřím

ve vln a světla záplavu,

s tvým dechem ducha svého bratřím;

co budoucnosti v mlhavu

se tajilo, teď k rtům se chýlí,

a vědom vlastní svojí síly

všem zmijím šlapu na hlavu.

Co s hrdým okem moje píseň

s vlající větrem kadeří

v tvých přívalů se noří tříseň,

z dna tvého k hvězdám zaměří,

a že tvé vlny kouzelněji

než ňadra ženy mé se chvějí,

ó, velké moře, – nevěří!