U MOŘE SED’ JSEM...

U moře sed’ jsem při starém stromě

za šera chvíle,

zvedla se vlna, rozpřáhla po mně

ruce své bílé.

Ruce své bílé, ramena štíhlá,

z chladivé pěny

jakby se ňadra přede mnou mihla

nádherné ženy.

Ale já jenom zakroutil tiše,

bez slova hlavou,

a vlna sjela do hlubin říše

s bolestí lkavou.

A dnes tu sedím v tiché své síni

v muce a hoři,

myšlénky moje prchají nyní

daleko k moři.

Venku je smutno, sníh padá jemně,

šera je chvíle –

pořáde vidím vzpínat se ke mně

ruce dvě bílé...