U moře.

To bylo moře. Poprvé

jsem stála u něho,

mne jala závrať nesmírná

a cosi toužného.

Tak poprvé když oblohu

by kdosi uviděl,

by blankyt se mu s hvězdami

a s mraky v srdci chvěl.

Tak daleko, tak daleko

šly vlny k nebesům,

mně dmuly prsa k vlnění

a duši k sladkým snům.

To velké moře, co to je

a za ním zase zem?

To něco je, co burácí

a zase září všem.

To kus je země života

a hluboký je hrob,

dnes vlnou šeptá sladce: „Žij,“

a zítra: „Top se, top.“

Den desetkrát je promění,

ni jednou dlouhý věk,

je věčnou písní lesů, hor,

měst, niv a slunných řek.

Tak mnoho mizí mělkého

pohledem jediným

na nesmírné to velké nic,

když měřím vesmír s ním.

To krůpěj, a co potom my

s vlněním duší svých?

To ani nejsou krůpěje,

to je jen pěna z nich.