U moře.

Cit neznámý a hrůzný, a přec sladký,

taj boží lidské zjeven zřítelnici.

Jak mrtvý jsem, již dávno v hrobě spící,

teď probudiv se zdiven hledím zpátky.

Jak malí jsme! Jak život, cíl náš krátký!

Hleď, synu prachu, zbožně v duchů líci,

co můžeš chtít? co ty zde můžeš říci?

nad život tvůj té vlny pohyb vrátký!

Den první světa dosud kol se klene,

den věčný úsměv, v tváři ani vráska,

duch boží nehnut nad vodami stojí.

A slunce žhoucí, moře roztoužené

kdy v nekonečném polibku se pojí,

tu zem i nebe volá: Láska, láska!