U MOŘE.

Ztemněla barva pomoří.

Noc nesmírnem tím hovoří,

bok člunu kvílí nachýlen...

Pod srázem příkrým, na něm chyt’

se hôtel bílý v skálu vbit,

lká tmavé moře z šedých pěn...

Tma... V hlubinách se stíny strou...

Skrz cypřiš vidím u nohou

vln měnící se temný let...

Zdá se mi: to jsou chodci mí.

Zábleskem každý pozdraví,

že k svítání se dostaví...

Hle, časem zvuky jasnými

zní z hloubky noci tvůrčí vzdech.

To duch se vznesl na křídlech?

Poutníků hlasy slyším tmou

a nechápu, kam jdou, kam jdou,

však jistě svojí za hvězdou...

Muž z tmy se noří po muži

a k družce, kterou pozdraví,

se do věčnosti přidruží...

Bolestí věcnou plozeni,

duch k srdci krví spojeni,

potomci rodí se a jdou...

Vlna se střídá za vlnou...