U MOŘE.

Kalné vlny, valné vlny,

co vše jste mi vyprávěly,

když mé touhy bouře plny

po prvé nad vámi spěly.

Zřím ten den a chvíli onu

paměti své ve zrcadle,

zřím ta mračna v prudkém honu –

proč dnes vše mi shaslé, zvadlé?

Neviděl jsem ještě moře,

z dálky jen jsem hukot slyšel,

narážeti jako oře

vlny – příboj právě přišel.

Slavně vlna valila se

s bílou třísní na vrcholu,

jasná pěna zkalila se,

vlna přehoupla se dolů.

Za ní druhá spěla, hřměla,

tříštila se o balvany,

symfonie zvuků celá

a vše zvuky z živlů stkány!

I to racka křídlo čilé

sotva do vln vnořilo se,

plálo jasem nad sníh bílé,

zahořelo v žhavé rose.

Jedna zdraná plachta sama

jak má touha tkvěla v dálce

a já řek si: Jaké drama

prožili v té živlů válce? –

Všecko v mysl vrací se mi,

velkých vln i mračen rysy...

jen ta plachta nechce k zemi,

v dálce sama tkví a visí.