U MOSTU PRINCIPOVA V SARAJEVĚ.

Když na národě spiatém tyran klečí,

z úst jazyk rve mu, béře moc i práva,

ký div, že národ přece jednou vstává

a vzpoura divě valí se jak láva!

Oč hrůznější však pro lid nebezpečí,

když tyran hladí, dává jen a dává,

vše pro rozkvět a pro blahobyt větší –

jen o svobodě nesmí býti řeči!

Jak silný národ, jenž těch darů nedbá,

a když je béře, trpí při tom těžce

a cítí jen, že cizí jho je kletba!

Zde tyran hladil. Stavěl z kovu, ze skla,

z kamene, dřeva, plnil trh i měšce.

Lid mlčel jen. A přec tu rána třeskla.