U MRTVOLY.

Ten budoir Tvůj pln je vůně,

kol v stěny černý smutek vložen...

a duše má, ta choře stůně.

Ten ostatek Tvůj v rakev vložen,

v tu černou rakev v katafalku,

a plamem svící matně zářen.

Můj vzdech se tratí v černa dálku,

tam zapadá v vod, mlhy tůně,

když zřím Tě ležet v katafalku...

A duše má zas choře stůně.

Ten svící plamen mihotavý

v Tvém budoiru, plném vůně,

mi vrací vzpomínek proud dravý:

já zřím Tebe před krátkým časem...

vlas září Tobě zlatoplavý –

Tvá slova zní mi stříbra hlasem –

Tvá ústa šepcí ševelivě

a oči září blaha jasem...

Však nemoc Tvá Ti hrůzodivě

již žití podrývala letem –

ač v život hleděla’s tak snivě,

přec tušila’s, že s tímto světem

se loučit budeš v krátkém čase,

jak květ uvadá parným letem. –

Co bolestí se chvělo v hlase,

když řekla’s: „Nesejdem’ se více!...“

a mne tuch divný jímal zase...

Hle! – nyní kol Tě v řadách svíce,

Tvých očí víčka tíží dolů,

a nachem nebarví se líce...

Tak stál jsem v němém, tichém bolu,

na srdce mé žal těžký padl,

proč nezemřeli hned jsme spolu –

proč pouze Tvůj květ žití svadl. –

A v duši mé čin v skutek vzešel,

ve mozek běs spár ostrý kladl...

Já tíhu žalu tupě snášel,

když svíce plam svůj v tvář Tvou splály,

a jednu po druhé jsem shášel.

Ten bol můj zašel kamsi v dáli

a myslil jsem: vždyť ona žije!

to Osud hrou mne svojí šálí...!

A Tvé mne hřály v tváři dechy –

já cítím, jak Tvé srdce bije,

a slyším bolné slov Tvých těchy...

v to slední sten mé agonie...