U NÁDRAŽÍ.

Tam kdesi ve výškách a daleku

pro smutnou touhu, velký úžas člověku

hor mocných pásmo z věků do věků

se tmí a ční a zdvihá nepohnutě.

Toť démon hrozivý, jenž za perutě

hněvivou rukou uražených bohů

byl náhle vyzdvižen až do oblak

a hroznou skobou přikut na oblohu.

Toť věky zčernalý je, mrtvý drak.

Však dole do roviny večerní

se řítí ohnivý drak moderní,

dvojoký kyklop černý, rychlovlak.

Dech z nozder sršící a hříva vlaje

do procitlého, užaslého kraje,

jak náruč plamenů, jak snopy hořící,

jež v přítmí unášeny vichřicí.

Hřmí, rachotí a duní náraz kol

přes most a koleje se chvějící,

až třese se a sténá, práská zem’.

Nachýlen zřel jsem za ním v temnou dál

a každý nerv a žíla, každý sval

se chvěl a vřel a k letu rozpínal.

A zřel jsem obrovité hlavy hor,

jich hrůznou krásu, věkovitý vzdor,

stesk těžký, věčné, marné rozpjetí

po výškách, nebi – – a jich zakletí

v samotě, prázdnu, tichu bezhlasém.

A duch můj nevěděl, zda s úžasem,

pohnutím, láskou větší pokleká

před věčnou přírodou, jež nade mnou

– na pohled němá, mrtvá, strnulá –

své pusté, divé dómy klenula,

či před světlem a jiskrou tajemnou

ve velkém mozku bohočlověka.