U NÁS...

Den po dni míjí, měsíc po měsíci,

rok po roce se rychle utrácí,

a jako bídná kára po silnici

se bludný život k hrobu trmácí.

Čím dál, tím víc se horší naše časy,

ubývá citu, mizí zápal, vzlet,

ubývá pravdy, přímosti a krásy,

jež zbyly troskou ještě z zašlých let.

Básně jsou pustým dýmem prázdné hlavy,

cit nemluví z nich k srdci teplem svým,

verš suchý se v nich pracně k verši staví

a divou honbou zachycen jest rým.

Žena, k níž přilnout chceme přítulněji,

je divnou sfingou, leccos mluvící,

lze málo věřit pestré řeči její

jak vábným růžím její na líci.

A vřelým citem dobře nalíčeni

zde vážní lidé chodí po zemi

a vzájemně, jak jsou už naučeni,

se krmí zvetšelými frásemi.

Na duši dědíc otců všechny hříchy

a trpký posměch kouzlíc na ústa

a plna hloupé, bezdůvodné pýchy

nadějná naše mláď nám dorůstá!...

Jak chorý často, který sotva tuší,

že v hrob jej sklátí nemoc smrtící,

tak říkáme si, těžce choří duší:

My zdrávi jsme a my jsme velicí!...

Však svěsíme přec hlavy v chvíli jistou

a teskné hlasy šumí z českých niv –

náš národ dovede být pessimistou

ze špatných cigar, špatných piv...