U NÁS V POLÍCH...

Již nedaleko jaro tiše čeká,

a s příštím jitrem náhle bude tu,

zpěv skřivánků a srdcí touha měkká

se jásajíce vznesou ze květů.

Já pochopil to u nás v polích včera,

jas slunce líbal zemi na čelo,

z níž voněla již požehnání sterá,

a na křoví již listí pučelo.

A do lesů jsem zadíval se dlouze,

kde brzy budou kvésti fialky –

má žena kdysi s polibky a v touze

je posílala za mnou do dálky.

Teď jsou z nich jenom zvadlé relikvie,

a v duši mé jen vůně z lásky té,

a smutek z mládí, které v prázdno žije,

jak plané růže v troskách rozvité.

Ó mladosti má, smutný květe drahý,

já dnes už vím a hořce plakal bych,

že došli jsme tak příliš, příliš záhy

až na rozhraní všechněch tužeb svých.

Že zvolna sejmeš svoji dlaň mi s čela

a za mnou kdesi sedneš tesklivá,

jak bys mi ještě něco říci chtěla,

však mlčky se jen zrak tvůj zadívá.

Já cestou půjdu opuštěnou všemi

za písní, jež tu dávno dozněla,

a paprsk slunce mezi haluzemi

pro zbytek dní mi stačí docela.

A v jaře, jež tu brzy vzplane skvělé,

snad přece přijde v chvíli poslední

ta, jež mě potká na mé cestě stmělé,

a fialku mi podá poslední.