U NAŠÍ VESNIČKY.

Již podzim přišel také do vesničky naší,

šat stromů zbarvil a pak zvadlý snáší

v chlad vlnám potoků.

Dnes první večer jeho do kraje sem vchází,

když utich’ kraj a pták tam v lesním mlází,

když páry bystřin u toku

jak myšlenky se kolem rozvěsily

táhnouce dál, kde mlhy závoj bílý

vlet’ vísce do boků.

Psa po strništi poslal ovčák stříbrovlasý,

by ovce sehnal hledající klasy

tam širém po poli.

Znavený oráč rádlo na kleče již klade

a popožena zvolna koně mladé

jim opět uzdu povolí;

tam pasák z lučin vesele se vrací,

a do dálky, kde červánek se ztrácí,

zpěv jeho hlaholí.

O tichá vesničko, ó kolébko ty moje,

kéž zapomenu na své vnitřní boje

v tvém klidném úkrytu,

když marně hledám zde v tom divém světa reji

své hvězdy blaha, jež se v snách mi skvějí,

a mdlý jen zážeh soucitu.

V tvém náručí bych rád již hlavu sklonil

a z duše píseň poslední bych zronil

v mlh závoj v dosvitu!