U nebeské brány.

U nebeské brány duše

stojí plna skroušenosti.

„Ach, otevři, Petře svatý!

ať mne zlaté nebe hostí!

Otevři mi, Petře svatý,

otevři mi bránu k ráji!

Slyším již andělské hlasy,

jak sem libě zaznívají!

„Pověz napřed,“ řekl na to

klíčník svatý vážným hlasem,

„bylas dobrá, ctnostná duše?

Dobročinná každým časem?

Věřilas a milovala,

lásku k nuzným v srdci měla?

Nebo snad jsi v hříchu žila?

To chci, abys pověděla!“

Ticho u nebeské brány,

duše mlčí, mlčí, vzdychá,

znovu ptá se svatý Petr,

znovu zas je duše – tichá.

„Vzpomeň si jen,“ hlasem vlídným

dále svatý Petr zvídá –

„jeden dobrý skutek aspoň!“

Duše s bázní odpovídá:

„Otče svatý! Jedenkráte

v zimě bylo, kdy den krátký,

sníh se sypal – tma a vítr –

a vánoční právě svátky,

potkala jsem sirotečka,

v sněhu brodilo se, robě,

v chudých šatech, bosonohé,

vzala já jsem dítě k sobě,

šaty, botky, jak jsem mohla,

doma jsem mu vyhledala;

– ovšem, nebylo to nové –

ale ráda jsem to dala.“

Duše před nebeskou branou

ještě něco říci chtěla,

ale v tom již nebes brána

do kořán se otevřela.

„Vejdi, vejdi, duše milá,

vejdi v ráje svého Pána,

za ten skutek, byť i jeden,

otvírá se nebes brána.“

Svatý Petr usmívá se,

vlídně hledí dolů k zemi –

duše v nebe, k Bohu, k ráji

zašuměla perutěmi.