U NEMOCNÉ MILENKY.

Umlkni, větře, nepovídej nic,

potichu lehni si do lesů černých kštic!

Nemohu myslit dnes na tebe – – – Dovedu myslit ještě?

Přichází slunce. Zas za hory se ubírá?

Nemyslím na to – – – Na hlavu horkou chtěl bych proudy studeného deště.

Slyšíte hory, má žena mi umírá!

Řekněte nahoře mrakům, ať pošlou trochu vláhy!

Jaro se ani neotevřelo a přišel by už podzim tak záhy?

Mraky, jež vidíte daleko do cizích světů,

rcete mi, která to hvězda je silnější láskou než-li já rozhořena

a volá a láká duši mé milenky k prudčímu letu?

Miluji málo? Nelétám? Kořeny vrostlý jsem v zemi... Snad i má duše je do země zabořena...

Že, srdce, jsi malý, však pevný sval.

Řekla, že jest jen moje? – – – Tož pro ni více žhni a pal!

Rozhoř se víc než všechny hvězdy a slunce a podzemní plameny,

žhni, chvěj se a pal a vři!

– – – Smrt přichází – – – Oh, skály, vrhejte na ni kameny!

Milenko, probuď se, probuď, pro krásu světa oči otevři!

V daleku kyne ti vzácnější krása? Odejdeš za ní a nepočkáš na mne? – Oh ne, ty neumřeš.

Po žití znova toužně náruč rozevřeš.

Život-sen, bouře, květ, pohádkovitá bublina,

tě znova k sobě přitáhne a mocně okouzlí.

A život zmocní láska – vysoké pohoří, srázná hlubina.

Jaro ti vdechne nové růže do tváří – – – a za ruku tě povedu já, člověk zlý.