U NOVARY V ČERVNU 1513.

Řvou lidé, koně, muskety i děla,

prach rovinou a kouř se vzduchem zmítá,

a jako klasy padají tu těla.

V bok Francii se falanx Švýcar litá

zaťala vztekle. Kdos už odvrh zbraně

a Sauve qui peut! křik. Takto sláma chytá,

jak křik ten letí po francouzské straně.

Už řídnou řady. Jak lev poraněný

pan Trivulz maršál s kordem vrh se na ně,

zdvih prapor zbabělostí pohaněný

a k předu tlačí se a do nich bije:

– Při svatém Marku! Jste to skety, feny!

Při svatém Diviši! Oh, kanalie,

prsoma k předu! Do zad dát si bíti,

šeredná bando! – Ale marností je

hněv starce maršála: to vojsko řítí

se z žatvy smrti, děs mu sedí v týle

a nohy okřidluje touha žíti.

Sám maršál stržen podléhá jich síle

a marně bije po šíjích a hlavě,

je nesen, vlečen – zatracená chvíle!

Už jenom prosí: – Patnáct bitev hravě –

já vyhrál dosud – o mou čest jde – reci –

obraťte – zpátky – ku Francie slávě! –

Nic platno. Šestnáctou teď prohrál přeci.