U OBRAZU DÍTĚTE.

Ty na obraze usmívavé dítě

s tou růžnou tváří, jasně modrým okem,

jak často rok již proměnil se s rokem,

než zraky moje opět všimly si tě.

Ty dítě mé, jak jsme se rozloučili

a po letech jak zas se shledáváme:

ty usmíváš se ještě – vždy to samé,

však oči mé se pláči naučily.

A srdce bolí, vzpomenu-li na to,

jak tisk’ jsem rty k té desce skleněné

a nyní, chvíle tato?

O chladím jen své čelo zžízněné.

Můj příteli, již nejsem, čím jsem býval,

již děckem ne, co bratrem tebe zvalo,

po tobě hravé ručky rozpínalo,

již zvadly sny, jež s tebou kdy jsem sníval,

a líto mi těch mladých, děckých let,

a líto mi, že v světě žádný květ,

jejž neoderval života by příval.

Já sestárnul, viď, malý příteli,

a divíš se, že to tvůj kamarád?

Však ze srdce ti odpouštím to rád,

vždyť jiní také pozapomněli,

co živi jsou a ty’s jen obraz kusý.

Leč přec-li jich a tebe vzpomenu si,

tu div, že bol mi srdce nedělí.

Jich, mužem dost že být mi možno není,

jenž bez bolu by nes’ to zapomnění,

a tebe zas, že časů poletem

mi nelze myslí ostat dítětem.

Proč budí člověk z krásného se snění,

proč z temnoty, jež jemu světlem září,

v ten zásvit náš, kde teprv znát co tmění

a tělo musí oslábnout-li v stáří,

proč duši aspoň nelze uchovat

tak věčně mladou, dětinnou a svěží?

A to když bylo člověku dát s těží,

proč neumírá, dokud ještě mlád,

než na sny luzné sněhu napadne,

než bujná mysl v ledy uchladne?

Proč člověk déle ohně duše žije

a s poslední spíš jiskrou nezmírá,

jež vypryskne těch temnot do čira:

to života prostého poesie? –

Či náhradou života tisícletí,

v němž rychleji už srdce nezabije,

za jednu myšlenku, jež mozkem letí,

za jeden sen, v nějž prach nám nezasáhá,

za pocit jen nezpytvaného blaha,

za jeden úsměv, jednu slzu dětí?

Nač popele, když jiskra v něm dohárá –

či život životem, když duše stará?

Však marně, marně – všechno, všechno hyne

a vše ač rád by člověk uchoval,

než čeho zví, je vše, i srdce jiné.

Můj příteli, já mnoho pochoval

a zbylo mi jen trpké vzpomínání

toho, co bylo a co nyní je;

a loďka-li se plavci rozbije,

kdo zazlí mu, že hyne u zoufání? –

Slyš, dítě mé, já strpěl velmi mnoho,

než stala se, čím teď je duše moje,

leč neviň, jako jiní mne jen z toho,

vždyť také já se nerad spouštěl ráje,

vždyť každý nerad ve propast se kácí;

když ale hvězda po hvězdě se ztrácí

a mraky jdou, kdo diví se, že tma je?

Mé hvězdy shasly mou i jiných prací.

Šel v svět jsem hledat, co mi odlákal,

přes dálné moře loďka moje hnána,

do vln jsem hleděl z večera do rána;

leč ptej se plavce, třeba vyplakal

si oči marnou touhou ze dne ke dnu,

zda za tisíc těch perel voda slaná

mu vydá stonulou tam perlu jednu?

A ptej se toho, kdo se v poušť uchýlil,

zda vše nerovnal k svému životu

a neviděl jen samou pustotu,

třeba mu jiní děli: Ty’s se mýlil!

A ptej se mne, zdaž leta mi a míle

vrátily to, co jedna vzala chvíle? –

A ptej se mne, proč, co mi ještě zbývá,

té choré duši nepostačí k míru?

Kde jedna hvězda do noci se dívá,

tam víc jen kolem vidět ve tmu čiru.

A mé kol duše, příteli, je temně

a děsí mne, že temněj ještě bude.

Co říkáš tomu? Usmíváš se jemně.

Nuž směj se, směj – já hledím – noc je všude

a hlava klesá v závratném tom víru.