U okna sedím...

Večer a ticho. Měsíc už vzchází,

u okna sedím sám a sám,

v jizbu mi stromy stíny své hází,

slavíci kdesi zpívají v mlází,

a já tu na vás vzpomínám.

Před oknem kvetou lípy a voní,

které vy máte ráda tak,

ve vlhké trávě cvrčkové zvoní,

světlušek tisíc vzduchem se honí,

chvílemi v křoví vzdychne pták.

Vlaku hvizd táhlý zalétl ke mně

odněkud z dálky ze trati;

netopýr kolem nesl se němě;

na blízku klavír zaplakal jemně,

jakoby bál se ozvati.

A je tak ticho. – Vzduchem se roní

neznámé něco, sladké však. –

Před oknem lípy voní a voní,

hlava se zvolna do dlaní kloní –

a mně je náhle smutno tak!...