U okna.

Noc líbala mne rozehřátým dechem

a ovívala horké moje čelo,

noc, pozdní noc. Byl březen. Ze tmy čnělo

zamžené město, jehož temným echem

šumělo prázdno náměstí a ulic

a snilo temno, do koutů se tulíc,

a oddýchaly rozbořené valy

a spěly vzdechy, které umíraly

a jimiž kdosi volal o pomoc.

Sám s těžkou lebkou, tich a bez myšlenky

u okna dlel jsem, hledě v černou noc

jak nad tím lidstva umlčeným ruchem,

jež nudou mře či v nadšení dlí svatém,

nad komnatami s hedvábem a zlatem

i nad sklepy, kde zmírá plísně puchem

hladový žebrák v cáry zahalen;

nad různou láskou: k Bohu, ženě, břichu,

nad tím, jenž cnosti každý světí den,

i nad těmi, již holdují jen hříchu,

nad kastou chudých, boháčů a kněží

nesla se tma jak velké moře vin.

Březnová noc. Vzduch měkký, vlahý, svěží.

A v nitro mé se vtíral temný stín

tak velký jako bledá závisť lidí

a černý jako věčná jejich zášť.

I zírám ven, kde oko tmu jen vidí,

ten milosrdný jejich hříchů plášť

a stín ten roste jako lidstva hněvy

a černá v nitru jako pomsta jich.

Zkad přichází? Má duše o tom neví.

l naslouchám, však vůkol vzduch je tich.

A přece tma se rozlévá v mém ňádru

a tíží mne – jak stíny těžkých kvádrů

Dantova Pekla. Venku taje sníh...

Tich přemýšlím – však nepřicházím k jádru...