U OKNA.

Okénko zářivé,

svlačec je věnčí,

do malé komůrky

dívám se z venčí.

Venku je zimavo,

tmavo a mživo,

v komůrce světlo je,

teplo a snivo.

Lampička na stole

svítí tak mile

na svaté, na Krista

na stěně bílé.

A tam, kde do tmava

v koutku se tratí,

dvě hlavy stříbrné

pableskem zlatí.

Nad nimi se stropu

z pouka a sítí,

kývá a točí se

holoubek s niti.

Nevím, jak v chaloupce

s chlebem se daří,

ale Bůh s klidem svým

hledí z těch tváří.

Staroušek zadumán,

stařenka přede,

občas se nakloní

k té hlavě šedé.

A jak ten holoubek

stropem se kývá,

u nich as myšlenka

s myšlenkou splývá.

Staroušek pohnul se:

staruška sloku

polšeptem zapěla

od mladých roků.

A je to písnička

nějaká stará,

ale jim oběma

zní jako z jara.

Staroušek usmál se,

staruška přede:

k sobě se sklonily

ty hlavy šedé. –

A já jak dále šel,

děl jsem: „Kéž jednou

ti siví holubi

spolu se zvednou!“