U OKNA.

Od lesa cesta zasypána,

kam půjdem? Všude led a sníh!

Tvá jizba koberci je stlána

a jemná vůně vane z nich.

Mně jest tak volno u tvých nohou

a venku nebe pod mraky.

Ty každé chvíle spadnout mohou.

Kam jít? Ach, jaké rozpaky!

Shoď kožíšek svůj atlasový,

nač ukrývat svůj půvab v něm!

Ať padá sníh na domů krovy,

my doma v teple zůstanem!

Blíž okna usedneme spolu

v klín starobylých lenošek

a budem zírat do údolu

a poslouchati větru skřek.

A budem čekat utajeni

ve měkké záclon okraje,

až potok v stínu vrb se zpění

a sníh po stráních roztaje.

Až jedle na pokraji lesa

v šat jasnější se oděje

a pták, do hnízda stéblo nesa,

nám v okno skočí z aleje.

Však nyní směle blíže sedni,

mým loktům více vlády přej,

své ostýchavé zraky zvedni

a lásce mé se nevzpírej.

Viz, jak se venku k sobě tulí

ti malí ptáčci na sněti.

Pst! Tiše! Kdybychom se hnuli,

již poplašeni uletí!

A přece k našim oknům dolů

sám anděl za příklad je slal,

že máme svorně nésti spolu,

jak oni, rozkoše i žal.

Nuž čiňme, jak nám oni radí,

tvá ručka drobty vzdá jim dík.

Vždyť ani jaro nenahradí

nám sladký lásky okamžik!