U PANÍ CHARLOTTE VON STEIN.

Otevřeným oknem ze salonu

vidět možno stromky tmavých laurů,

jež se z kbelců jaksi povytáhly,

aby popatřily, kdo kam kráčí

po weimarské třídě volným krokem,

i kdo v saloně je, kde se srká

zlatý odpolední šálek čaje.

Hladce vyholené obličeje

nesou páni nad špicemi límců,

s vtipkem, žertovnými poznámkami

schylují je k prstencovým kšticím,

pod nimiž se kryjí dámská ouška.

Hostitelka, Frau von Stein je středem

hledů zvědavých i pozornosti

všech svých hostí; sama udržuje

hovor v proudu otázkou i řečí,

kterou prosypává šeptným smíchem.

Stařenkou je, ve vrásčitých tvářích,

v očích mdlých a v stříbře řídkých vlasů

těžko nalézt sledy, co tu bylo,

co tu vzaly nevrátivé časy...

A co neodnesly, oloupily:

štíhlou postavu o dávnou pružnost,

tony hlasu o stříbrné znění,

zvonky smíchu o svěžest a jasnost –

a přec se zvědavou uctivostí

hosté hledí na ni, naslouchají,

a všem táhne duší jedno jmeno,

jedna zvěst o velkém milování,

Goethe... V plné síle svého žití

položil svou apollinskou hlavu

za podnožku těchto nožek kdysi.

Starší byla jeho, byla matkou

sedmi dětí už Frau Hofmarschallin

a přec vzala duši mu i tělo... Goethe...

K spinetu sed kdosi nyní,

zahrál menuett. A paní domu

naklonila maně starou hlavu,

tesknost rozlila se srdcem jejím:

V županu as chodí po pokoji,

ruce zvykle v zádech založeny,

diktuje cos hlupci Eckermannu.

Za chvíli pak půjde do zahrady,

bude pozorovat lístky rostlin,

zaslzí snad také příležitě,

že to slunce nádherně dnes svítí.

Je tak citliv... Mě opustil klidně,

jež jsem sluníčkem mu – říkal mi tak –

věrně byla... Tupou Christianu

našel v lese...

„Šel jsem si lesem

jen tak sem tam –“

ano, šel, ji, tuponosou, našel,

jí, jíž plála líc jak pijákovi –

muž, čím větší duchem, tím víc vždycky

sklon má k sprostotě a simplicitě...

A teď vzpomínky na chvíle štěstí

bolí jenom... Všecko bolí... bolí...

Spinet dozněl. Vytrhla se ze snu,

rozsvítila matná světla v očích

pro svou společnost... Dvě žabky z kouta

zvědavě ji mustrují už chvíli,

na to koukly sobě mžikem v oči,

zasmály se šťastným bujným smíchem,

jak jej údělem má ona mladost,

jež nic neví, jenom to, že její

přítomnost a budoucnost jsou plně,

zasmály se šťastným hlučným smíchem,

špitajíce: Liebe Lotte... hi hi...

tahle ruina a liebe Lotte...

a ten starý pedantický Goethe,

pěkní milenci to... hihi... haha...