U PLITVICKÝCH JEZER.

V lesku jezer divá krása hor

červánkovým rysem obražena;

večer duje v temný stromů sbor,

s větrem šumí vodopádů pěna;

tisíc ozvěn bouří lahodně

po Plitvických stráních vlahou nocí,

v nižto hroty skal co pochodně

v zlatodechém dýmu oblaků

z modrých lesa stínů planou chodci.

V hlubokých pak záhybech jich řízy

temno mží se, plné přízraků;

vůně sálá z pryskyřic a mízy,

v unylé již meduňce a doušce

křísí rosy démantový pyl.

Šídla hravá modré blesky předou,

onde mizí v houšť, jak rukou šedou

kdyby noční duch je polapil,

neb jak skvostné jehly tkví v tmy roušce.

Na otěži větru, jenžto hvízdá

po jezerech, cválá vodstva jízda;

proudu vzdorné valy z vln se hrouží,

blysknavé, jak hadi křivolací,

v jezeru pak étherovém krouží

orel, jenž se v skalní doupě vrací.

Peruť jeho, v zlaté dálce temně

znamení snad věštci mávajíc,

přitulenou zdá se skrývat jemně

večernice bledou líc.

Orlův stín se na jezerním nachu

velkotvárným proudem proplétá,

dna se týká křídlem, ježto v machu

peřej vysoký zas oblétá,

až jej hlubněmi a výší vln,

plamenitých změn a stínů pln,

lepý nával bez uzdy a hrází

vodopádem v letu vyprovází –

v zrcadlo tam nové, v náruč břehů

skalnatých, jež s hůry šarlatem

zhlížejí se v bystrém vodstva šlehu;

v úběl pěn, jež divým úchvatem

nad zčeřeným zlatem v dál se ženou –

přilba za přilbou to zchocholenou;

v pláni vod, v niž tryskem vítr vtýká

vzdušných podkov stopy zkroužené

a svých koles rýhy v letu smýká. –

Orlův stín jak prapor šeřivý

vlaje s vln a paprsků těch šikem

přes větrný val, až s plesným rykem

v hloubku v skok se vrhá pěnivý – –

jezero tam nové, zvlněné,

jako duše plná obrazů,

mní zas dále snů svých pravdu zříti,

splnění svých zářných úkazů,

v zrcadle, jež luzně z hloubky svítí.

S vlastní vidinou se chvatně loučí,

vrhajíc se vášnivé a roučí

v lepší svět, – v ty růžné vlny tam

ve hlubší zas horstva vodojem,

kde své slzy pro nový svůj klam

halí vodopádu závojem.

Dál, vždy dále proud se ve proud valí,

jezero se hrouží v jezero,

jak by rubínů to sedmero

v zlatou pásku vod si hory tkaly.

Z šeré páry k oblakům se třpytí

hladin plápolové shvězdění,

v nichžto jedné tužby vlnobití,

jedno hledání a blouzení!

Objetím se pojí spádů zdmutých

jako družných paží stříbrokutých;

tam zas tůň jak snivá děva mladá

čelem odpočívá znaveně

na bratrově skalném rameně,

vodopádem kadeř její spadá

se stuhami perel po krunýři,

jehož skulou z hrudi rekovité,

děviným těm něžným hledům skryté,

rudý výron každým dechem víří;

zkrvavělou ránu prsou svých

na prsou on tiší bratrských.

S druhem druh si bujná hesla šeptá,

krokem hřímavým skal hráze deptá,

třpytnou drahou z nich se řítí volnou

a zas proti novým poutům reptá;

proud se sráží s vlnou sotva zdolnou,

prorývá se pod ní, přes ni letí;

splývá s tokem tak, a vášní spolnou

sráz i sráz jich skoky slyší hřměti.

Horský ohlas hrozí, lká i plesá,

onde budí bouř, tam tlumí skřek,

spousta vod kde spoustě v náruč klesá –

neodvratně, jako věku věk,

krvavě, jak věky povždy tekly!

Jako lidstva bludné kročeje,

kdy se v toužném chvatu v propast smekly;

jako stokrát kleslá naděje,

tepna věčná, ježto neumírá,

ale podťata, v tím prudčí var se sbírá...

Spadají tak se svých tronů skalných,

jak by korun skvosty posvátné

v temno dob! A přece z trosek žalných,

z bludišť vírů, z tísně malátné

na svobodě hřmí a kypí z jezer proud –

obr, jenžto přervav nicotu svých pout

pobořil své skalné vězení!

Val se v dál s tou třpytnou, vlající svou stuhou,

krví zkropenou a přepásanou duhou,

burácej v svém pyšném nadšení!

Vždyť jsi jak ta volnost marně polapená,

krví z padlých věků slávy nasycená,

v ňadru nesouc žertvu, smrť a svatý vzdor, –

volnost, bystřina ta hřmící slávských hor! –

Jezer nejvyšší, jich starješina,

v lesku žehná těm, jimž v obejmutí

líce zbledlá zponenáhla siná,

chladne, jako v smrti zavanutí;

živá zář jim hasnouc umdlela,

jak by v boji dokrvácela;

a když sedm jezer v temnu skleslo,

sedm reků, jak ta jezera,

objalo se, mužné paže vzneslo

ku přísaze v tváři večera,

jenžto nese hvězdy od východu.

„Smrť!“ tak zní to z duší sedmera.

„Umřít jest nám, bratři, za svobodu,

za krvavé slzy bratří umučenců,

za krvavé růže trnových jich věnců,

za krvavou naděj slovanského rodu!

Různých jsme my tůní vlny vybouřené,

o různé již mnohdy skály roztříštěné,

ale v jeden vichor vzkypěli jsme ze dna,

jeden jest náš proud, – a svoboda nám jedna!“

Západ zhasl, – tmí se velebně.

K odpočinku na balvany v kruhu

na chvíli se skupil malebně

smělý hlouček bojechtivých druhů.

Nad táborem jich, jak nad svými tam dětmi

onen starješina jezerní,

mohutný svůj obrys noří ze tmy

zasmušilý obr severní,

s brvím vážným, jež se jínovatí,

s chladných dálek sněhem na svých skráních,

s klidným okem, zvyklým prodlévati

zamyšleně na nesmírných pláních,

sivě vlahým, jako moře v šeru,

nad nímž hvězdy plují po severu.

Jemu pyšný Srbín po boku

mračně krotí nedočkavé vzdory,

prahna v prvý zápas, k útoku!

Při něm křepký junák Černé Hory,

jehož pohled úžlabími skal

Turku v sled se stokrát prosmýkal,

ana s pohledem se bleskla střela,

jak by z jiskry oka, z duše vyletěla!

Onde Polák, s jízvou na temeni,

v oku vpadlém sopky temný jícen,

v čele tvrdém brázdy utrpení,

ale v ruce zbraň, – a mstitel v srdci zlícen!

Různokrajné s nimi se tu hostí

slovanského kmene letorosti,

v bujném květu odervané k jihu

čaromocnou zvěstí o volnosti,

ježto letíc, báječný co noh,

na svých křídlech unesla je v mihu.

Hle, tu vyvstal z kruhu štíhlý hoch,

vzpružen, jak by pokořená plec

náhle byla kletou svrhla tíhu –

Hercegovec, junák povstalec!

Zraky jeho zajiskřily v tmách,

jak když ohně vzplanou na horách

zvoucí bratry do zbraní; tak žhavý

obrací hled k soudruhům i praví:

„Vítejte mi, bratři z dálných otčin!

Zápal váš zas v lidstvo věřit učí;

ještě nevymřeli, jimž hne zločin

krví šlechetnou i mstivou žlučí!

Ještě v líném, vetchém světě tom

reptá srdce, nezdušeno, zdrávo,

ještě v rukou bůh má soudný hrom,

ještě neprolháno lidské právo!

Nechť nám káží podlí turkomilci

katy slavit, lízat lotrů meče,

dravčím chtíčem ztopené až k jilci

v krvi bezbranných, jež po věk teče,

vrahu otročit, jenž pustoší

v nepaměť nám česť i požehnání

fanatismu vzteklou rozkoší!

Nechť nám klnou zištní pochopi

s kupným posvěcením Evropy,

které zábojcům nás pod nůž shání

tupým soudem dějin krvavých!

Ještě lidstva pouští matnozvukou

zahřímá i k činu trhne rukou

pohled v zející ten věků hřích,

jímžto klín jich v temnou propast puká,

zalknuv světlo všecko: – v naše muka!“

V odpověď mu jiskří zraky druhů

nadšením, i pozvedá se z kruhu

mladík zlatovlasý, tváře bodré,

jemuž bojechtivost v jarém zraku

nevyšlehá bleskem v temnu mraku,

ale sluncem na obloze modré.

Vstal i dí: „Jsem synem krásných Čech,

v jichžto prsou každý raje vzdech,

každé její v mukách klesnutí

žeřavým se zahlodává ostnem.

Také naše pýcha ve ssutí,

naše volnost v jarmu nelítostném;

vrah ač náš se chlubí leskem světla,

jeho žezlem – otrokářská metla!

Právo ústy lže a skutkem mrhá,

zvůli svou křtí jmenem svobody,

a v čem slávská krev, to zpupně svrhá

v nízkost raje mezi nnárody...

Mučidlem i palnou hranicí,

fanatické zášti krvožízní,

mečem, plamenem i temnicí,

porobou, jež rovna vaší trýzni,

za násilných, krvavějších dob

štvali nás, svou raji, v nectný hrob.

Nejdražší nám vycezena krev,

z hrobu pak jsme vstali – národ duchů...

Nezní křižácké již války řev,

rezaví meč katův, zbaven ruchu;

myšlenkou námť býti s nepřítele

v zbroji lži a křivdy, bez ocele;

proti šalby šermům duchovitým,

jež nás v oka svírají a rdousí,

chytrých násilníků hrozbám litým

v odraz chladně um náš slova brousí, –

národ někdy Božích bojovníků

v chabé zápasí jen stínů hře!

Hoj, tož u vás, bujných sokolíků

ještě platna krev, jež vzdorně vře,

ještě srdce zápal, ducha vřelost,

vůle nezdolnost a ruky smělost

junácky jsou vítanými hostmi,

ještě čin a síla jsou zde ctnostmi!

Nač mi doma vláčet řetěz líný,

bezkrvý jak stín jen srážet stíny?

Zde mi život vroucí, rychlotepý

ještě skvostem, an se v obět klade;

zdeť mi úkol, sladký krvi mladé:

zápas reků velebný a lepý!

S vámi ruka česká zbroj ať tasí,

a svou sílu, v chabost zakletou,

jedno české srdce odvetou

na Slovanstva vrazích mnou ať spasí!(

„Slzy Tater,“ volá Slovák snivý,

„mé nechť krve vpíše oheň živý

na skal jižních divopustý žár!

Na Turčínech v boji porobenců

pomstím hříchy jejich pobratřenců,

jichžto zloba sveřepá i kletá

v bědnou Slovač před očima světa

též jak v raji vtíná smrtný spár!“

„Bratr za bratry,“ dí Polák temně,

„Slovan za Slovany krásně zmírá, –

nešťastná však moje rodná země,

rozervaná, sirá, teskně zírá,

kdo že bratrem jí a kdo že vrahem?

Mezi nepřáteli, jichžto řad

rány metal v ni, byl rodný brat; –

mezi bratry, jež zde v kruhu blahém

nadšení zve v posvěcený šik,

heslo „volnost“ nesa na svém štítu

podmanitel matky Polsky dlí tu,

v jehož „urá“ slyším její vzlyk!

Proč ta láska ku svobodě vspolná,

ježto pod korouhví jednou pojí

nepřátele jako bratry k boji,

ó proč ona utrpení bolná,

zášti blud, jenž věků váním víří,

mocnou, čárnou velebností svojí

ve všech vlastech slávských neusmíří,

by z nich každá byla svá i volná!

Kolikrát již chtivě rozséván

hněvu plod jak žeň nám nejskvostnější,

kolikrát on krví nejvroucnější

na ssutinách smíru zaléván!

leč jak nešťastně jsem v marné vzpouře

krev lil za svobodu naši vlastní,

stokrát žehnaněji v bojů bouře

vám plyň v oběť krev má! Buďte šťastni!“

Jak když sokol v záři povzletí,

Černé Hory volný syn se vzpružil

bratra Lecha tiskna v objetí:

„Kéž by vspolnou sílu bůh nám tužil

takým duchem bratrství a smíru!

Svorni s sebou, silni proti světu

srosťme v jednu obrovitou četu

nezdolných jak skály bohatýrů!

A jak na vlnění kolísavém

věčných bojů s nepřátelským davem

Černé Hory hradby ční a val,

základy těch nedobytných skal

na hrot našich dýk jak postaveny:

kéž by tak se všecky slávské kmeny

v jeden tábor slily obranný,

tak jak povždy vrahem napadený,

tak i vítězstvím vždy žehnaný!“

„Krvácejmež za tu raji bědnou!“

s žárem volá Srbín ohnivý;

„kapky krve té se v hlasy zvednou,

snílky v bojovníky oživí;

ať to v srdci slovanského kmene

trhne bleskem, hromem zabuchá,

ať se krev zas varem v skráně žene,

ať se vzbouří mdloba bezduchá!

Pro mučenství slávské, raje smutek

jednať spása: okřídlený skutek!

Rozsijte jen jiskry – símě činu,

vzněťte srdce ve plamenný květ, –

reci jako z bájí v jednom kynu

vzejdou v nový slávský svět!“

„Vzhůru! K předu!“ mocný velí hlas,

zvuk to z duše, mírný v ladné síle, –

vstal syn Rusi – v čele sníh i v týle,

v sivém oku hvězdný moře jas;

vstal jak starješina nad rodinou,

a jak děti k starouškovi otci

statní junáci se k němu vinou

s důvěrou, i sledují ho v před;

sedm postav temných mizí v noci,

za nimi vlá v pozdrav orla let – –

Od Plitvických strání v jezer šumu,

jež jim pějí tajůplnou dumu,

znikli k mezím tureckého panství

v neslýchaný, nevypsaný boj

za očistu světa, za odboj

proti hříchům dob a za Slovanství!

Zašli, zmizeli již beze stop,

a kdes v uvolněných ňadrech jihu

neznámý je mlčky ztulil hhrob...

Temno za nimi, a v žádnou knihu

nezapsaly dějiny jich jmen;

činy oněch reků dobré vůle

z končin slávských, z celé světa půle

k jihu spěvších, – jejich smrti sten,

jejich mučenství, – jsou zapomnění v plen!

Na sta bylo jich, již neslavně a svatě

z lásky bratrské šli ku Golgatě

z klidných rodných niv mřít za nebohou raji!

Zašli navždy v stín ti tajní chodci,

zmizeli jak bohatýři v báji;

pamět slzící je s očí zztrácí...

A jen sladké hvězdy jižní noci,

skalnatých jen doupat noční ptáci

vepsali jich osud v letu svém

v tmavý blankyt, skal jen diadem

zaclonil se vzdušnou smutku rouškou,

divý bor jen v oběť vydal dým

vonnou mízou, meduňkou a douškou;

jezer šum jen zadul truchlý rým,

vodopádů hlahol zahřímal

válečný jim pochod v lůno skal, –

ale hymnu zapěl, sprostěn pout,

na svobodě bouřný z jezer proud,

v ňadru žertvu, smrť a svatý vzdor, –

bystřina to volná slávských hor.