U plné sklenky.

U plné, pravé sklenice

už zastala nás dennice;

než rozejdem se vesele,

ten pohár ještě, přátelé!

Však nebudem žít na věky,

snad večer není daleký

a k čemu chmury na čele,

kdo vesel pil, žil nejdéle!

Když nad námi se zamračí,

ta sklenka tady postačí

a víno, krví zardělé,

svět růžemi nám postele.

A kdo že zná, čí jará krev

tu přešla do té révy cev; –

ten brach byl z žhavé ocele!

Zde, v jeho paměť, přátelé!

Tak také my kdys budem snad

krev těm, kdo po nás přijdou, hřát

buď ze sklenky, neb z korbele. –

Ať pijou zdrávi, vesele!