U POMNÍKU SVATĚHO VÁCLAVA.

Nemaje přítele v tom chladném světě širém,

zrazen a vydán vplen zlé pekel zplodině,

Tvůj národ zmučený jen k Tobě v hoři sirém

se mohl přivinout v své těžké hodině.

Vida, že okřívá, v Tvůj zbožný kult se hrouze,

lží nízkou o Tobě ho zmást chtěl Satanáš.

K výšinám zahleděn Tys usmíval se pouze –:

věděls, že nezklame ten lid, jejž věky znáš.

A hle! Ač zdálo se, že celá zem se vztekla,

zhrdaje hrozbami i chvástem katana,

Tvůj národ, kníže náš, ni v samé tlamě Pekla

nezapochyboval, že potřeš Satana.

Řvou dosud chřtány děl, smrt chrlí tanků hlavně,

Běs rve se zoufale, to však už jisté jest –:

že z noci krvavé Tvůj národ vyjde slavně,

živ, mukou posvěcen – a zachovav si čest.

Zpod přílby bronzové zas usmíváš se jemně

vstříc čistým nebesům, již zoří blednoucím.

Než srdci věrnému oč lehčí bude země,

když ví, že zahynout již nedáš budoucím.