U POPELE HANY KVAPILOVÉ.

Hrst popele z ciziny donesená,

jak by sem s větry byla přilétla –

to’s tedy Ty, nejlíbeznější žena,

jaká kdy v české zemi rozkvetla?

Hrst prachu, jak by z květiny tu zbyla,

když uvadlou ji prsty rozdrtí.

Tvůj osud: květina ve váse bílá,

ve váse voníš ještě po smrti. –

Haničko, Hano, slyšíš mne, ó, Prachu? – –

Anežko Champrosé! – To už je dvacet let:

na scéně stála’s, tvář v horečném nachu,

a v jemné ruce ulomený květ.

V rozpacích, útlá, sladkou bázeň v hlasu,

čekala’s příchod kohos drahého –

Ne rytíř Caraman Tě objal v pasu:

to přišlo Umění od pólu krásného.

Přijala’s jeho horké políbení.

Vidím Tě posud: křehká květina

v zmámení plachém, v prvním rozjitření

k východu slunce oči upíná –

A v jeho službě šla’s pak život celý:

Slunečno, rozkoš, krása, sladký smích –

vše sama pro všechny, byť krvácely

Tvé stopy od ran z temna mířených.

V Tvých stopách vždy přec růže vykvetaly,

a posud bloudí jejich prostranstvím

Tvé krásné sny – ty, jež se tělem staly

a do věčnosti hledí okem Tvým:

Ó, Nóro! Elido! Markétko! Paní,

jež díváte se v dálku s pobřeží!

Bytosti s výšek hor a z mořských plání,

náhrobní kámen na vás neleží:

Očima Tvýma v dál jsou zahleděny

ty všechny smutné paní vidin Tvých.

Co asi v dálce viděly ty ženy

za echa kročejů Tvých posledních?

Že žiješ v nich, splývajíc s věčným mořem

a jasně hledíc ve svou otčinu,

kde ve Tvých růžích dívky bloudí s hořem

a pláčou pro zlomenou květinu – –

A přece je to, Haničko, viď, krásné,

tak moci zmizet v plném rozkvětu,

a sotva že náš plamen prudce zhasne,

být oplakáván od všech poetů –

Svou vůní ještě všecky opojiti,

nechat tu drahé v teskném údivu,

pak v průvodu svých paní odejíti –

prach, splynout s mořem v chvíli odlivu – –

Hrst prachu, která z květiny tu zbyla,

když uvadlou ji větry rozdrtí...

Haničko, květino ve váse bílá,

ve váse voníš ještě po smrti.