U poprsí Dantova.

Jdou dni a roky, jedna řeka kalná,

v nich každou vteřinou já atom žiji,

tu v kráse sluním se, tam v poesii,

jak všední vřavy cesta dá to palná.

Zisk malý z všeho, mnohá ztráta žalná,

a mnohé klubko ještěrů a zmijí,

však jako přeludy mi všecko míjí,

když tvoje tvář mi kyne triumfálná.

Ty’s pro věk z bronzu nesmrtnosti ulit,

zříš v moje pochyby a moje půtky

tou gigantickou nezměněnou maskou,

zříš v malé triumfy mé, velké půtky,

a dovolíš, bych moh’ se k tobě tulit

tím, jediné co nezklame zde – láskou.