U potoka.

A nechme toho světa – děvče moje,

pojď, sednem raděj’ tu si u břehu

a dívat budem se, jak ve běhu

vlnek se hravých lesklé honí roje.

Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu

a budem dívat se, jak rybky tam si hrají,

jak z vody žluté květy vyrůstají,

jak vlašťovky se sklání na hladinu.

A – budem snít – – U vody usedla si

a naklonila nad hladinu hlavy:

ku vodě černé shrnuly se vlasy

a uchopil je v náruč potok hravý

a houpá je jak dlouhé vodní řasy,

kdy po vodě plynouce v náhlém styku

s květem, co na břehu, se zachytily.

„A budem snít – – můj hochu roztomilý

či neslyšel jsi nikdy o vodníku,

jenž po vodě své rozekládá sítě,

či o rusalkách pověst neděsí tě,

jež z večera leknínem hochy vábí

a mrtvé z vod je pouští na úsvitě?

Že nelze být rusalkou takovou! –

Leč – ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“

K své tisk’ jsem její tváři nachovou:

Milenko, chceš být básníkovou chotí?

Nuž – rusalkou mu zcela takovou

buď, o jaké v pověsti mluveno ti:

Věčně jej vábi duše krásy květem

a noř se s ním v hluboké tůně citů,

kde tělo hyne – ale ve záchvitu

volným se duše vzhůru nese letem,

jak lesklá z vod se pnoucí bublina,

když na dně hloubí život shasíná.

A vodník? – věř, ta pověst pravdu má-li,

též otčím nebyl panně uchvácené:

Vystavěl palác čisté ze křišťáli

a snesl vše jí skvosty drahocenné,

co v jezer, řek se klínu ukrývaly.

A palác mít v mé duše hlubině,

kde šperkem city, tužby moje vřelé,

a snít a plakat živobytí celé

a radovat se v tiché tišině,

nevzrušen nikým v slasti ani bolu,

a věčně tak a věčně dlít jen spolu

a věčně tak se okem v oko dívat,

a na vodách když bouře rozhoupá se,

z hloubi ti ňader kolébavku zpívat

a kochat se v tvé duše stálé kráse –

či taký vodník ukrutným ti zdá se? –