U PRACHÁRNY.

U prachárny v poli osamělé

stráže slyšet odměřený krok;

ve dne v noci po celý tu rok

střídají se stráže bdělé.

Smutno ve dne tu, však smutněj v chvíli,

na blízké kdy věži kostelní,

prostřed hřbitova jež do tmy ční,

sova nebo sýček kvílí.

Kdysi vojínu, jenž stál tu stráží,

příběh podivný se přihodil,

o němž nikdo, že by smyšlen byl,

tvrditi se neodváží. –

Temná noc; jen časem měsíc bleskne

z mraků ztrhaných a osvětlí

vojína, jenž u prachárny dlí

sám a sám v té chvíli teskné.

Odměřená, pevná jeho chůze.

Náhle jeho krok se zastavil;

žalostně pes kdesi v dáli vyl –

v rekovi krev stydla v hrůze.

U hřbitova, jak teď měsíc bílý

z náruče své pustil černý mrak,

postavu zří vytřeštěný zrak

bílou, jak se přes zeď chýlí.

V strachu vojín oči přivřel maně.

Náhlým větru zavanutím strom

nad ním zasténal a v dálce hrom

na jižní se ozval straně.

S věže teď se nesou temné zvuky

půlnoci; muž oči otevřel,

ale nad tím, co tam nyní zřel,

leknutím zbraň pustil z ruky:

postava ta bílá u hřbitova

ruce po něm vztahuje teď už – –

Více neviděl ten chrabrý muž,

k zemi klesl beze slova.

Ještě ve mdlobách jej našli druzi,

když jej přišli v stráži vystřídat,

cos jak krev mu potřísnilo šat,

vlasy zbělely mu z hrůzy...

Dlouho potom posádka si celá

vyprávěla o tom strašidle:

hrobníkova žena na bidle

košili to zapomněla.