U PRAMENE.

Po brunátném kamení,

po skalách a divých srázech

pramen živý, hnědosivý

jako kamzík tancem skáče.

Pod brunátným stínem skal

obrací vln oči jasné

z temnosvitu bystře vzhůru,

jako kamzík blýská zrakem.

Na brunátném balvaně

usedá si snědé děvče,

s beder tíži – milou tíži

klade na stráň podle sebe.

V pěnu máčí vířivou

osmahlé své nožky bosé,

s proudem hrajíc lehkotokým

zahovoří k chladné vodě:

„Spadající bystřino,

zbystři ty mé nohy snědé,

ať mi skáčí jak tvé vlny,

jako kamzík hnědosivý.

„Ať jak pírko mi ta tíž,

sladká tíž ta pro milého,

pro hajduka turkobijce,

jemuž do hor náboj nesu.

„Smoč mi skráně spálené,

zkrop mi tvář i čelo horké,

ať jsem slična jeho zraku,

jako višeň v ranní rose.

„Svěžestí mně oči zchlaď,

z pušky své ať dobře mířím,

přepadne-li na samotách

turecký mě padouch bídný.

„Zpocenou mně dýku zmyj,

v pásu ať mi nerezaví,

kdyby výstřel Turka chybil,

ať ji sobě v srdce vrazím...

„A teď ovlaž, libě zroň

kytičku mně bazaličku

hajdukovi za kalpáček

pro mé lásky připomínku!“