U pramene.

Jak tajemný ten hovor pramene,

když uvolněný jarní spěchá nivou!

tu zeleň břehu smočí truchlosnivou,

tu skoupá kořen vrby zvrácené.

Však čile vždy své vlny zlacené

v dál unáší, ať v tůň peřeje divou,

ať v pláň, kde v jeho píseň zádumčivou

se mísí olšin vzdechy tajené.

U jeho vln dlí duše moje ráda!

V něm osvěží své růže uvadlé

a pohřbí vše, co trápí ji a tíží.

A když tak dlouho ve dnu jeho bádá,

tu zdá se jí, že v jeho zrcadle

s ní zároveň se mladost moje zhlíží.