U psaní.

Tak’s růžová, jak v červnu hlohu snítek,

a já tě miluju tak neskonale!

– však teď už jdi! – mám práci, kutíš stále,

jdi, andílku! – tam pannu máš a svítek.

A píšu: „Oplatí vám děti dítek,

co učinili jste pro děcko malé,

a bude chvíle, kdy –“ v tom nenadále

mi ingoust převrhnul ten malý skřítek.

Teď kaboní se, natahuje k pláči:

„Nu mlč! – vždyť hůře ve světě se daří –

tys přece jen můj květ, a to mi stačí!

– Leč až ta ruka má zde jednou zvadne,

pak jako s hlohu květ, s tvých šťastných tváří

ať jeden úsměv – také na ni padne!“