U ptačího hnízda.

Jdu, nevím, kam mě oči nesou,

jdu luhem ku potoku,

pod nohou květy se mi třesou

a toten sahá skoro k boku;

už nešel jsem tou cestou kolik roků.

Ku šípkovému kráčím keři,

ten nebýval zde prve;

hle, v kyprých listů hojné šeři

jsou růže jako z krve,

a pták svil hnízdo dole u ostrve.

Mláď v hnízdě tiskla k sobě hlavy –

že k šípku spěchám, zhlédla –

a v křik se dala usedavý;

máť na kraj hnízda sedla

a ku ochraně perutě své zvedla.

Však, když jsem v listí pološeru

zřel na ni, tichla v spěchu,

a pipla jen: „Ten nevezme vás věru

svým dětem pro potěchu,

vždy zpívá též a z našeho je cechu!“