U Putímského kostela.
By Adolf Heyduk
Kdys za písničkou po okolí chodě,
zřel starý kostel jsem, jenž dvě měl lodě.
Ty ve žalostných sporů čase divém
od sebe odděleny byly zdivem.
Loď jedna z jihu zář i světlo měla,
loď druhá ku severu pohlížela.
Tu jižní za chrám měli „Oplatkáři,“
jak spílajíce říkávali staří,
a severní, s tím oblým oknem v líci,
k svým modlitbám si vzali „Kališníci“.
I stanul jsem; žal zjevil se mi v oku,
a nazpět byl jsem myslí tři sta roků.
Když bleskem přeletěl jsem času vlny,
zřel lodi chrámové jsem obě plny.
Lid k nebi zřel, tak tu i tam se modle:
„O zahlaď, Pane, kacíře ty podlé,
již spásy Tvé a smilování prosí,
leč na potkání tepou nás a kosí
a pálí, vraždí, vrhou u vod lože –
ó zahlaď je, náš všemohoucí Bože!
My jediné jsme věrné Tvoje děti,
ó rač nás, věčný Tvůrce, vyslyšeti!“ –
Já zachvěl se; v to s nebes zlaté výše
ta slova v srdce padala mi tiše:
„Bůh, Pán jsem váš a všehomíra vládce!
Nač hněv a spor? radš vzpírejte se hádce.
Mně vaše modlitby jsou stejně lichy,
vždyť skrýváte se za stejnými hříchy.
Co kalich mně, co svatý chléb váš bílý,
když bratr bratrem vražděn lká a kvílí;
když sami chápete se zbraně kleté
a na rtech s modlitbou se zničit chcete?
Pryč, oba pryč, mně dražší duše ona,
jež, nechať več chce věří, dobro koná,
než ta, jež bez činů v zvěst různou věří
a na hodiny modlitby své měří.
Mně tací nepohledí ve tvář tváří,
kdo úskoky si strojí a se sváří.
Já láska jsem, té vespolek se učte
a s druhem druh se v míru se mnou slučte
a braňte všem, již srdce rvou a ledví
a nejen chrám, i národ poltí ve dví.
Ó běda všem, svár déle potrvá-li!...“
A rudé mraky na východě stály.
Já na zem pad’ a zlekán schýlil čelo,
v tom znova boží slovo s výše znělo:
„Vstaň, dudáku, a zvěstuj zpěvným retem,
co slyšel jsi, všem země české dětem
a dudej jim a nedbej msty ni muky,
až sám ti vezmu Švandův odkaz z ruky:
To účel tvůj a za život snad stojí;
já láska jsem, v té ať se lid tvůj spojí!“ –
Já vstal a šel, mé srdce stále plane...
Buď vůle Tvá, můj všemohoucí Pane!