U RAKVE DĚLNÍKOVY

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Však zármutku měl na tom světě dosti

až do hrobu od bujné od mladosti –

a již se více, více nevzbudí.

Tu čtěte v jeho tváři vráskovité,

na jeho ruky hleďte mozoly,

a dozvíte se o tom věrném srdci

a slzou zkropíte tvář mrtvoly.

Svou bědnou vlast miloval nade všecko,

jí vychovat chtěl dobré, věrné děcko,

jí zasvětil své ruky mozoly.

Měl syna. – Měl být vlasti bojovníkem,

a v synu tom své vlasti bědné žil.

Hoch hledal moudrost v školách malých, velkých

a otec-dělník, ten se lopotil.

Dal všecko mu, co získal svojí rukou,

a nestýskal nad práce těžké mukou,

vždyť ve svém synu vlasti žil.

Dorostl ve strom štěp – hoch jarý v muže

a silou ducha tepal vrahů řad.

Dělníku otci přišla radost v srdce,

již vlas mu zbělel, a byl přece mlád.

A po práci když spočívalo tělo,

ku hvězdám vroucí slovo zaletělo

za syna, který tepal vrahů řad.

„Můj hochu dobrý“ – říkával tak synu –

„ty matičky se lepších dočkáš dob. –

Bůh s vámi! Den až slávy uvítáte,

též rozpomeň se na nízký můj hrob –

co měl jsem, rád jsem dal, svou pilnou ruku.

Ty můžeš víc, ty mírni matky muku,

až dočkáte se lepších její dob!“

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Sem pojďte, páni, vizte mozol, vrásky!

Jak on k své vlasti, máte tolik lásky?

Ach, on se více, více nevzbudí. –