U RODIŠTĚ CHELČICKÉHO.

By Otokar Mokrý

Tichoučká víska dřímá pod střemchami,

chaloupky jako v pohádce,

mech rozekvítá v doškách nad střechami

a modrý svlačec v zahrádce.

Pláň požehnaná – – – Brázdy roztínají

do dálky nivy úrodné

a v zadu křídla orlí rozpínají

malebné Hory Svobodné;

jich skráně zdobí v břečťanové mříži

rozvalin zlaté čelenky

a po údolí Blanice se plíží

v blankytném rouše pomněnky.

Uleh’ jsem v lípy obrovité stínu,

kapličky bílé pod stěnu

a budil z ticha z nepaměti klínu

pradávných věků ozvěnu.

V čarovný závoj, v kouzla plné taje

se přioděla krajina

a vzduchem plula jako zlatá báje

zapadlých věků vidina.

Zahled’ jsem dvorec – jizbu osamělou,

jíž topol šuměl v okénka,

kde křižák jenom v přízi zlatoskvělou

utkával vlákna přetenká.

Pilíře černé ku stropu se pjaly

z podlahy chudé, hliněné

a stěny kolem v prachu zanikaly,

pradávnou řezbou zdobené.

Po stole jizby bible pergamény

rezavou sponou zářily,

a v přítmí dumal stařec nachýlený

nad svatým písmem postilly.

Řasnaté roucho starodávných vzorů

postavu krylo vysokou,

tvář jak by ryta dlátem do mramoru

a čelo s vráskou hlubokou.

Chelčický Petr... Noah víry dávné,

nad nímž se sklenul boží mír,

z družiny reků světodějné, slavné

největší ducha bohatýr.

Z družiny reků – z krve Táboritů,

jež růží zkvetla za ticha

a byla stráží v nových věků svitu

svatého Graalu – kalicha!

Kalicha, jehož víno žhavorudé

vzplá ještě v dějin poháře,

až purpur knížat zas jen cárem bude

a kovadlinou oltáře!

Kmet naklonil se níže k pergaménu

a črtal dále zdobné litery,

paprslek zlatil chmurnou jizby stěnu

a sněhobílé starce kučery.

V růžovém jasu jeho vzplápolaly

na bílé bláně zlaté písmeny – –

kmet dopsal – – zraky písmo přeletaly

a jizbou zvučel šepot stajený.

„Mé srdce k Tobě pozdvihá se, Pane,

a stůně žhavou milostí,

ó nakloň ke mně líce zbědované

a v ranách svých mne uhosti!

O shledni dolů, lid Tvůj hyne, hyne,

sirota bloudí v říších Tvých,

jí pode pěstí krev se s hlavy řine

a slza s očí vyhaslých.

Tvá církev slavná, vyvolená, svatá,

Tvá švárná z bible nevěsta,

macocha nyní zlobná, bludem jatá

a ruka Tvá jí netrestá!

Sluhové její řízou zlatou kryjí,

šeredství peských životů *)

vysokým hlasem, zvonů melodií

bezednou duší prázdnotu.

V jich požehnání, zrádném políbení

jen lež se tají – pokrytství, –

vysokým hlasem oslavují čtění,

a písma duch jim – kacířství!

Tys vyšel kdysi v svatém zanícení

v lov duší, boží rybáři!

jich lovení je zlata hromadění

a svatokrádež v oltáři!

Tys chlebem živým v lásce nekonečné

zástupy sytil v Samaří,

jim mamonem je milosrdí věčné,

by chleba měli – ohaři.

Tys vyšel na poušť, v bídě, ve strádání

myšlenky spřádal vznešené,

jim líce zkvetly z chudých odříkání

a čelo vínem ruměné.

Tys vyřknul kdysi slovo požehnané

„Já réva jsem – aj pijte z krve mé!“

jim hrůzou kalich – když jen v číši plane

opojným žárem Christi lacrimae.

Tys jako pastýř hledal po údole,

po skalách ovci ztracenou,

Tví purporoví lásky apoštolé

ji chrty od vrat vyženou!

Jak dle Tvých písem blahověstných znění

fík nevyrůstá trní na klesti;

tak na zdoupnalém, shnilém církve kmeni

ovoce spásy nemůž’ vykvesti.

Ó! zůstaň s námi, neb se připozdívá,

ó sestup k nám na vratkou lodici

a hlesni jenom – ztichne bouře divá,

jak poslechla kdys vlna šumící.

Ó přidej víry v žití vlnobití,

neb hynem v moře povodni,

ó nechať zase ruka Tvá nám svítí

biblických ohňů pochodní!“

Kmet dočetl a blána pergaménu

se kolem ruky svinula;

paprslek ještě plaše přelet stěnu,

pak jizba ve tmách splynula.

Přede mnou stály tiché pod střemchami

chaloupky jako v pohádce,

mech rozekvítal v doškách nad střechami

a modrý svlačec v zahrádce.