U roháče.

Strom shodil zlato s hlavy,

něm strádal les;

do zvadlé kolem trávy

list smutně šepotavý

jak ztuhlý motýl kles'!

Zdroj plakal vezpod stříže,

byl sláb a chor;

a kol polního kříže

trn uplet' husté mříže

poutníkům na úkor.

Keř smutně hlavou kýval

uprostřed lad,

a pták, jenž skryt v něm dlíval,

blíž cesty smutně zpíval:

„Mám nouzi, bídu, hlad!“

Té doby ke skalisku

šel číhař děd;

rád opustil svou vísku,

by s leskvicemi břízku

na ptáky vnoučkům zved'.

Když v úsvitu však ranním

zdvih' roháč již,

vzdech'... Lesa šumným stlaním

smrt po špičkách za ním...

Pták ztich', vnuk pláče, slyš!