U ROŽMITÁLU.

Na jednu cestu vzpomínám si zhusta.

Náš kočár vlek’ se svahem šerých skal,

kraj čišel chladem, úžlabina pustá,

za úžlabinou mizel Rožmitál.

Pár křivých sosen klonilo se v cestu

a hlavu měly smáčklou na stranu,

cár siných mračen rozletěl se k městu

a s cárem v závod smečka havranů.

Vesničky malé krčily se v stráních,

kouř z chaloupek byl temně sinavý,

spukřelé stříšky, příkrov plísně na nich,

a z oken zřely siné postavy.

Náš kočár šel, co noha nohu mine,

i naši koně byli teskliví,

tam v onom kraji všecko snad je siné,

i pařez zsiná, než-li zpráchniví.

Tam Kristus sám by dojista byl skeptik,

tam nejsou lidé, tam je jejich stín,

co chalupa, to horník epileptik,

a děti mají příznak souchotin.

Jeli jsme tiše... Večer již se snášel,

na pusté návsi ležel ještě sníh,

z kterési chaty zarachotil kašel

a přešla žena v těžkých dřevácích...

Pár dětí v sněhu házelo si kule,

kostičky drobné, na rtech jak bys čet,

že z prsou matky pily tuberkule

a celý život budou hladovět...

Stařeček jakýs bafal v prahu chýše,

měl vyschlé ruce, pohled zmrtvělý,

pokorně smekl, pozdravil nás tiše,

a my se za to strašně styděli...

Padrťský rybník vyšklebil se z lesů,

dva vodní ptáci pískli pod hrází,

pak bylo ticho, nikde ani hlesu,

na hladině už houstly obrazy.

Ve prostřed lesa octli jsme se náhle.

Již stmívalo se, víc a víc a víc,

kol silnice se ploužil povytáhle

dav zakuklených, temných borovic.

Na jedné visel uschlý věnec z mechu,

pod věncem obraz boží rodičky,

leč mně se zdálo, jak by z toho plechu

hleděla lebka s dvěma dolíčky...

Náš kočár hnul se... Stínem borovice

se naposled kmit’ v dálce Rožmitál,

kde dostati lze krásné pohlednice

a kde má panství pražský kardinál...