U ROZVALINY

Žebrácké stavení, u lesa

shrbené, kouřem kdys dýmající,

nesnesla chátrat nebesa.

Blesk je snad zapálil v noci spící,

anebo větry je rozdupaly,

dřevěné stěny snad deště rozervaly,

za trámem opadával trám.

U lesa podezdívka bílá

zbořené, dávné chalupy zbyla,

z šípků, jalovců, lískoví, bříz,

ještě však dýchá teplotou v chvění

v západním osvětlení

jako minulost čís.

Bílé to ovce se dokola pasou,

zvonky krav slyšet se vzdalovat.

Snad

hospoda byla tu u silnice

se vší hrůzou a krásou

romantických dob?

Nebo snad pelech Petrovských,

že tu cos chychtá se, zvířátek smích?

Zvětralá dešti pohodnice,

která se třásla vytím psím

dalekým podlesím,

rachotem mříží, zámků a skob?

Klapotem podkova jediná,

jako když belhavě shasíná

vychrtlých k smrti koní,

šumí brus, ocílka zvoní?

Kdo tu zbyl bezradný, cítil stesk šelem,

tuláckou touhu světáka,

raději bydlet v světě celém,

dívat se v oblaka?

Nebo tu vymřel, jak řádem se sluší

dříčů rod myslivých čel,

a ten, jenž odešel, kovář je duší,

vítěz a budovatel?

Věcně jenž necítí, mez kdy tísní,

úzký že bude zas nástupcům svět,

syn že zas lehce a brzy vše zboří,

jak on kdys bořil na rtech s písní,

syn že zas prostory větší si stvoří,

aby sny větší moh vystavět?