U růvku Jarmilčina.

Sotva že jsme dotoužili rána

zářícího srnčím okem tvým,

už nám radosť všecka zasypána,

ležíť pod parůvkem květovým.

Ale z kvítí, slza v něž se roní,

posud září oka tvého žas

a ve břízky větvích, jež se kloní,

vidím skvoucí zlatoplavý vlas.

Ve dvoukvětu modrých pantoflíčků

vidím úbělových nožek skvost,

v rose – slzy na hedbávném víčku,

ve břečtanu – ruček útulnost.

Ztracena jsi, to mně duší chvátí!

Aspoň písní v síňku se mi vkraď,

leč že toužím vedle tebe spáti

rosou na křidélkách nevyzraď!