U růžového keře.

Dech slunce zruměnil dne jasnou tvář

a vynutil v ní veselosti zář,

a všem, co v luhu pestrých bylo květů,

zpěv vonný tiše z něžných plynul retů.

Stál u keře jsem v dumy ponořen,

kde růže snila panenský svůj sen,

v hruď poraněna šípem slunce luku;

já bezvolně svou po ní vztáhl ruku.

Dal k ňadru jsem ji: Moje srdce zdob,

mých písní chrám a vzpomínek mých hrob,

než v knihu schovám tě, bys v písních spala;

zde v zahradě bys přes noc opadala.

A na srdci jsem růži domů nes’,

leč do cesty mi vběhl vichru běs,

ten poběhlík, jenž s hvízdotem se točí,

a růži prachem zavál i mé oči.

A chtěl-li bez prachu jsem růži mít,

svou vlastní slzou musil jsem ji smýt,

tak v knize sní; nach zčernal, prchla vůně...

Ach, stejně jako moje srdce stůně!