U RYBNÍKA. (I.)

Blatenské rybníky blýskají

ve slunci večerním,

myšlénky moje se potají

z duše mé kradou k nim.

Obláčky zlaté tam a sem

upadly na pláň vod,

červeně kvetoucím rákosem

lysku zřím – tmavý bod.

Nyní se do husté třtiny skryl,

nyní zas v zlatě kmit –

změříš ten rybník, dálný cíl,

nezměříš jeho klid.

S druhého konce v jeho pláň

lesů stín tmavý pad;

duši ti ovívá jako skráň

takový milý chlad.

V duši, jak tiše posloucháš

vlnek ten šum a třesk,

padá ti zvolna, na dno až,

takový sladký stesk.

Jak by někdo ti šepotal

o lásky zániku,

jak by ti někdo v hloubi spal

Blatenských rybníků.