U RYBNÍKA. (II.)

Blíž rybníka skal na kraji

den za dnem sedám hodiny,

to jako když se lákají

dvě – vod a duše – hlubiny.

Dvě hlubiny tak tajemné,

tak navzájem se měříce,

a tiché snění nese mne

vždy dál za světa hranice.

Na vodách kruhy do dáli

vždy větší, širší jdou a jdou,

a jak by strhly, pojaly

v svůj střed i celou duši mou.

Vždy v širší kruh, vždy v širší kruh

se nese dál a prostírá,

až naposledy cítí duch,

že splynul s duchem vesmíra.