U RYBNÍKA. (III.)

Letěla kachna divoká,

letěla přes rybník,

slyšel jsem její poslední,

poslední bolný vzkřik:

Proto jsi, lovče, člověkem,

bys mě moh střeliti,

ale já tobě zapadnu

hluboko do sítí.

Pod vodou se ti potopím,

skryju bol zoufalý,

jenom ta voda se dokola

červeně zakalí! – – –

Perutí ještě zamávla,

zapadla v rákosí,

a mně, jak měl bych o sílu

prosit jen kohosi.

Abych, až bolest vytlačí

slzy mi do oka,

uměl se skrýt a zemříti

kachna jak divoká.